Celý únor jsem byla na dlouhodobé mobilitě na jihu Itálie. Od vysokomýtské ZUŠ jsem byla odeslána na střední uměleckou školu I. I. S. S. "E. Giannelli" v Parabitě.
Studium je to jiné, ne jen z hlediska kompletní výuky v italštině, samozřejmě kromě angličtiny, ale měla jsem možnost mít až 15 hodin týdně tvorby. Na plátno, s hlínou, uhlem, kovem a železem.
Jižní chování, mravy, atmosféra a počasí mě za ten měsíc zcela pohltili. Slunce a kočky všude. Proto jsem poznávala místní přírodní krásy a trasy.
Pár set kroků jsem měla nádhernou vyhlídku Hill S. Ermete, odkud bylo vidět Gallipoli a při jasné viditelnosti zářilo v dálce Jónské moře. Třpyt, který mi nabízel každý západ slunce, nikdy nezapomenu. Pod vrcholem kopce se nacházela malá jeskyně. Druhé místo bylo lemované opunciemi, kameny a vysokou trávou. Tam jsem musela být opatrná. Časté kameny byly v trávě schovány, jeden špatný krok a o nerost zakopnete a o druhý si rozbijete hlavu. Zdejší palmy nepřebily české lesy. Když jsem se procházela, co chvíli jsem se ohlížela pod nohy a instinktivně jsem je zvedala, ale zbytečně, nejsou tam kopřivy.
Mým domem na měsíc se nacházel v městě Matino. V jeho spletitých uličkách a historickém centru jsem se po chvíli bez problému zorientovala. Na odpoledních procházkách a ranních bězích jsem potkávala jen kočky, obyvatelé byli prostě zalezlí. Má trasa vedla vždy kolem nějakého kostela, bylo jich tam asi pět. Nejkrásnější a největší byl zasvěcen svatému Jiří, to byl ostatně i patron samotného města. Jaká osudová paralela s Vysokým Mýtem.
Jak jsem v úvodu zmínila škola mi dala prostor na báječných 15 hodin týdně tvořit. Nezahálela jsem, velice mě to inspirovalo. Nejen jih samotný, Itálie, ale i prostory školy. Byť byly provizorní, kvůli stavbě nové budovy, každá zeď, dveře, třída, prostě každý volný kout byl zaplněn výkresy, sochami, malbami, výtvory, reliéfy, prácemi od studentů. Na to nejde zapomenout.
Můj největší projekt byla dívčí busta z hlíny. Od samého nápadu, přes návrh a samotné modelování jsem si to užívala. Všechny moje práce jsem dělala na společné téma „Ženy v umění”. Socha se v této chvíli nejspíš suší a půjde do pece, její další osud už nemám ve svých rukou. Ostatní ženy jsem dále ztvárňovala na papíře akvarelem, fixem nebo uhlem.
Během mého pobytu jsme se zúčastnila týdenní mobility škol z Německa a Švédska, spolu s nimi jsem zažila bezpočet zážitků a vytvořila spoustu hezkých projektů.
Moře v Gallipoli od nás bylo necelých 16 kilometrů. Na poznání tohoto města jsme vychytali krásný slunečný den. Teploty se blížily 25 stupňům. Typická zmrzlina nemohla chybět, moji italští přátelé mi doporučili ochutnat příchuť Gallipoli – a ano, můžete ji ochutnat jen v tomto známém pobřežním městě. Byla vynikající, její chuť byla citronová s lehkým nádechem oříškové a celé tomu vévodily oloupané nasekané mandle.
Lecce. To není jen město ale pocit. Florencie jihu – toto označení má právem. Moderní budovy se krásně mísí s historickým centrem. Na malém náměstí je kostel a kdybych se nerozhodla do něj vejít, nevšimla bych si že uprostřed náměstí je starý amfiteátr. Nepopsatelně nádherný pohled.
Rozhodně jih má své kouzlo. Na každém rohu kočka, která vás hlídá nebo někam vede. Umění, které tvoříte nebo obdivujete kousky starých mistrů. Teplé větrné podnebí u mořského pobřeží. Jednou z prvních frází, kterou mě moji noví spolužáci naučili, bych toto předání pocitů ukončila zní: Salento lu super, lu mare, lu ientu. Protože tohle se musí zažít.
Andrea Pavlíčková
